O smrti a umírání,  Péče,  Zármutek

Využij energii podzimu při doprovázení

Podzim všeobecně nepatří zrovna k oblíbeným obdobím roku. Své kouzlo má především pro melancholiky, poety a umělecky založené duše. Ale i to kouzlo vezme mnohdy za své s příchodem prvních plískanic, mrazíků a brzké tmy. Když opomenu ne zrovna nejpříjemnější počasí, podzim nás totiž svou energií táhne domů a do svého nitra. A ruku na srdce – my, moderní lidé, jsme si zvykli téhle oblasti nevěnovat příliš pozornosti. Čas strávený ve svém nitru – sami se sebou a svými myšlenkami – a bohužel často i s našimi nejbližšími nám není příjemný a neustále před ním utíkáme a zaměstnáváme se něčím jiným, pro nás „smysluplnějším, důležitějším“, s jasně viditelnými hodnotami.

A tak zatímco naši předci po poslední sklizni vzdali díky a pomalu přesunuli většinu svých každodenních činností do svých domovů, nám současný styl života až takové ztišení většinou nedovolí. Napojení na rytmus přírody, nekonečný koloběh ročních období a energii každého z nich však vnímáme dál, i když už třeba ne v takové míře, jako lidé dřív.

Témata, která s sebou podzim přináší, tak pro nás nebývají úplně vítaná. Podzim s sebou nese potřebu zastavení, ztišení, obracení se do sebe, rekapitulace a ohlížení se zpátky, vzpomínek. Je vlastně jakousi symbolikou stárnutí a umírání a to jsou záležitosti, které si neradi připouštíme.

Je to ale zároveň období, které přirozeně podpoří to, co při našem doprovázení někoho blízkého potřebujeme. To, co se odehrává v podzimní přírodě a k čemu nás tohle období vede, totiž přibližuje vnímání a potřeby stárnoucího a/nebo umírajícího člověka.

I on je stále více ponořený do svého nitra a myšlenek. Ohlíží se za svým životem, vzpomíná a bilancuje. Už ho tolik nezajímá svět venku, ale pouze nejbližší okolí. Odkládá masky, které si za život vytvořil, stejně jako stromy shazují své barevné listí, a zůstává „nahý“. Oplakává své ztráty.

A do jisté míry tohle probíhá i v nás, kdo o něj pečujeme. I my se připravujeme na to, že náš blízký zemře. I přes kolotoč povinností je teď to nejdůležitější doma, u něj, v nás. I my bilancujeme, jestli jsme udělali vše, co bylo možné, jestli jsme vyslovili vše, co mělo být řečeno. I my prožíváme spoustu emocí, které je potřeba prožít a zpracovat. I v nás samotných kousek umírá.

V čem zrovna podzim může pomoci?

Nejspíš nejsi až takový milovník podzimu jako já a říkáš si, k čemu ti tohle mlhavé a ponuré období může být. Zkus se trochu zamyslet se mnou…

Jste víc spolu

Léto, takové přirozeně bezstarostné a otevřené období, které nás láká ven ze svých domovů, skončilo. Už tolik necestujeme, skončila sezóna dovolených, zahrádky, políčka a sady jsme pomalu, ale jistě připravili k zimnímu spánku, chaty a chalupy máme z nejhoršího opravené, venkovní posezení, výlety a procházky už nejsou tak snadné a příjemné.

Rodiny se teď přirozeně častěji scházejí doma. Pokud na to nejsme zvyklí, může to snadno začít zavánět „ponorkou“. Ale dá se s tím pracovat. Zkus pravidelně využít společně strávený čas nějak smysluplně, než se všichni rozprchnete k monitorům a displejům.

Brzké podzimní večery jsou tou správnou atmosférou pro rodinné historky a vzpomínky u fotek třeba nad hrnkem dobrého čaje nebo kakaa. Můžete se třeba sesednout u postele toho vašeho človíčka a vzpomínat společně. Říct mu, které spolu prožité okamžiky pro vás byly v životě důležité, co pro vás znamenaly, jak vás ovlivnily. Ocenit a poděkovat mu za něco konkrétního, co pro vás v životě udělal.

K čemu je to dobré? Nikdo nevidíme tomu druhému do hlavy. A nevíme, co mu utkvělo v paměti, nebo jak vnímal určitou situaci pro změnu on. (Nejen) umírajícímu tím pro jeho životní bilancování přidáme na pomyslnou misku vah kousek toho dobrého, co si ponese s sebou. Člověk si totiž mnohdy připadá úplně bezvýznamný a zbytečný a trápí se tím, aniž by to někomu přiznal. Někdy i úplná drobnost dokáže dát životu smysl.

Pokud by se s někým ještě rád viděl, nebo mu něco sdělil, zařiď mu návštěvu, nebo třeba pomoz napsat dopis, SMSku či uskutečnit videohovor, pokud návštěva není možná.

Dušičky pomáhají začít těžké rozhovory

Rozhovorům o tom, „jak bychom to jednou chtěli“, se často vyhýbáme jako čert kříži. Je to téma nepříjemné pro nás samotné a navíc se toho druhého nechceme nijak dotknout, připomínat mu jeho stav a otevírat mu ránu.

Nejtěžší je začít. Staří i umírající lidé téma poměrně často zkusí vytáhnout na světlo, ale pokud se té udičky nechytneme a opakovaně hned převedeme hovor jinam, rezignují a přestanou o tom mluvit. Potom se i nám začíná hodně těžko, i když už jsme připravení.

Můžu říct, že (před)dušičkové období je pro tyhle rozhovory jako stvořené. Pomáhá totiž k tématu přejít naprosto přirozeně.

Můžeš třeba zmínit někoho, komu bys rád(a) zapálil(a) světýlko. Třeba i krátce zavzpomínat, co jste spolu prožili. A zapojit to, co potřebuješ vědět:

„Na Dušičky bych chtěla udělat věnec pro strejdu Láďu, měla jsem ho moc ráda. Líbilo se mi, že se o něj děti postaraly doma až do konce, vůbec jsem nevěděla, že to jde. Bylo by fajn, kdyby se tak o mě jednou postaraly i moje děti. Co si o tom myslíš ty, jak bys to chtěl(a) ty?“

„Hodně teď vzpomínám na sousedku XY, co mě hlídávala, když jsem byla malá. Moc se mi líbilo, že po jejím pohřbu uspořádali hostinu, to už se moc nevidí. Krásně to všechny spojilo a zavzpomínali jsme si tam. Přijde mi to jako fajn nápad, co myslíš?“

Můžeš použít třeba i nějakou známou osobnost.

„Četla jsem, že bude vzpomínkový koncert na počest XY. Je ho škoda. Takovou dobu ležel na JIPce na přístrojích, to bych na jeho místě vůbec nechtěla. Co ty?“

Jakmile se ledy prolomí, dál to půjde samo. Pokud se ale ten druhý o tom bavit nechce, snaž se ho respektovat a netlačit na něj. Nemusíš být úplně konkrétní, někdy stačí vědět, co je pro něj důležité, jaký postoj zastává. Hlavně staroušci by si třeba přáli velký pohřeb do země, ale je pro ně důležitější „to dětem nekomplikovat“.

Dary podzimní přírody uzemní, oživí, spojí s realitou

Určitě to znáš ze svého vlastního stonání. Čas člověku upoutanému na lůžko utíká úplně jinak. Dny postupně splývají v jeden nekonečný celek a zvlášť při delší nemoci a nemožnosti vstát je snadné upadnout do jakési letargie.

Podzimní příroda právě teď nabízí úžasné pomocníky, zkus je využít. Najdi si chvilku na procházku, nebo aspoň využij třeba cestu na nákup nebo venčení pejska. Provětráš si hlavu a na chvilku se volně nadechneš. A když se rozhlédneš kolem sebe, určitě tě něco cvrnkne přes nos, jako v pohádce Popelčina tatínka:

  • podzimní listy v nádherných živých barvách
  • voňavé hlaďounké kaštany všech možných tvarů a velikostí
  • legrační žaludy s čepičkou jak rádiovka
  • bukvice, které jsou zevnitř sametově chlupaté
  • sytě červené šípky, které ti připomenou babiččin čaj, co ti vařívala, když jsi byl(a) malý(á)…

Vezmi nějaký z těchhle pokladů s sebou domů tomu tvému človíčkovi, o kterého pečuješ. Polož mu do dlaně chladivý kaštan, dej mu na dohled zářivé listí, klidně mu i uvař domácí šípkový čaj… 😊 Pomůžeš mu tak udržet spojení s realitou a světem kolem, ještě se zaradovat a podivit nad krásou, kterou umí příroda stvořit, a třeba se i ve vzpomínkách vrátit do tvého i jeho dětství.

Podzimní barvy umí krásně prozářit a oživit atmosféru. Kaštany a žaludy žmoulané v ruce poslouží i jako taková malá reflexní terapie a stimulují i jiné smysly – taky miluješ jejich vůni?

Někdy hledáme velká gesta, a přitom kolikrát stačí jen připomenout si ty drobné krásy kolem nás… pro nás tak obyčejné, ale pro někoho jsou už jen nedosažitelnou vzpomínkou ztracenou mezi čtyřmi stěnami plnými přístrojů a v kolotoči ošetřovatelských úkonů…

Kaštany v sobě mají ukrytou i léčivou sílu a hladí duši kouzlem podzimu. V dlani hřejí a svým hladkým a kulatým povrchem masírují a prokrvují reflexní zóny na ruce a tím posilují činnost vnitřních orgánů. Dva kaštany v jedné dlani jsou skvělé na procvičování motoriky i ke zklidnění. V léčitelství se dají použít k masáži. Pomáhají při bolestech zad a krční páteře. Stahují negace z naší životní energie. Vyvažují energii tak, aby pro nás byla optimální. Navozují klidný spánek, když s nimi spíme v dlani, nebo je vložíme pod polštář. Říká se, že do sebe nasávají energie bolesti.Jsou účinné až do jarní rovnodennosti, kdy by se měly vrátit zpět do země. Důležité je nezapomenout jak při sběru kaštanů, tak při jejich navrácení s láskou poděkovat…

převzato z textu Petry Sedláčkové

Sebepéče

Pro pečující je častým pravidlem totální upozadění vlastní osoby a potřeb a naprosté, až vyčerpávající sebeobětování. Sama to mám za sebou a trochu jiným způsobem v tom dál žiju. Zapomínáme na rovnováhu. Zapomínáme, že těžko něco dáme, když nemáme z čeho brát. Nech podzim, ať ti to připomene.

Vytvoř si svůj „pelíšek“, své útočiště, kde ti bude pohodlně. Kdykoliv to půjde, odpočiň si, i kdyby to znamenalo, že si jenom na 5 minut sedneš.

Najdi si svůj „kmen“ – připoj se do skupiny pečujících (klidně virtuální, třeba na facebooku), nebo se spoj s přáteli a příbuznými, kteří jsou v podobné situaci, nebo ji sami prožili. Rozhodně není ostuda ani vyhledání psychologa, psychoterapeuta, krizového poradce nebo krizové linky, pokud se ti nedaří situaci zvládat.

Nezapomínej na kvalitní a výživná jídla. Využij sezónní suroviny a prohřívající jídla. Neodbývej se, i když k tomu situace a podmínky svádí. I na tobě záleží.

Neboj se svého vlastního smutku, melancholie a dalších emocí, které máme ve zvyku nálepkovat jako negativní. I ty k tobě a k určitým událostem patří. Hlavně u smutku a zoufalství se mi moc líbí jedna technika, kterou sama používám a kterou mi nedávno připomněla Veronika Velehradská z projektu Spojeni s přírodou:

Vyber si hudební skladbu, která tu konkrétní emoci vystihuje, třeba písničku, která tě zaručeně dohání k slzám. Ideální je skladba kolem 5-10 minut. Připrav si svůj „pelíšek“ – polštář, deku, kapesníky, oblíbeného plyšáka,… Pusť si vybranou hudbu třeba do sluchátek a nech ji na sebe naplno působit. Vypusť tu emoci ze sebe ven, prožij ji. Plakej, křič, bouchej do polštáře, skřípej zubama, zamotej se do deky, úplně se slož. Ke konci skladby by měla být znát úleva, pokud ale cítíš, že to ještě není úplně ono, pusť si ji znovu, dokud to ze sebe nedostaneš. Když skladba skončí, chvíli to v sobě ještě nech doznít třeba pod dekou, a potom zase vstaň, pelíšek ukliď a vrať se ke své činnosti.

Tahle jednoduchá technika ti pomůže najít úlevu a aspoň částečně získat zpátky kontrolu nad svou emocí. Víš, že v tu chvíli si můžeš dovolit zcela se jí nechat unést. A zároveň, že ten smutek za 10 minut skončí.

Můžeš si založit i zvláštní deníček, kam své pocity jako takovou malou terapii pravidelně otevřeně vypíšeš, tak, jak je vnímáš. To se mi osvědčilo třeba u vzteku nebo zloby, když vím, že „vyříkat si to“ by spíš ublížilo, nebylo by vhodné, nebo to prostě nejde. Když nemůžu najít slova, klidně třeba jen počmárám stránku. 🙂 Můžeš tak i napsat dopis, který pak spálíš, nebo roztrháš.

Zkus podzim přizvat do své péče a doprovázení. Věřím, že ti bude moudrým rádcem.

S láskou Lenka ❤

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *