Péče

Pozor, hořím…

Vždycky jsem si myslela, že vyhoření může potkat jenom zdravotníky po letech vyčerpávající práce plné těžkých případů. Omyl. Jak může vypadat, když tzv. burn-out postihne pečujícího člena rodiny?

Bylo ráno jako malované. Záclonou na okně se nesměle prodíralo sluneční světlo, kuchyní voněla káva. Na stole před sebou jsem pro babi měla připravené Caro s Nutridrinkem, Krajanku s příchutí vaječného likéru (tu si babi, nevím, proč, zamilovala) a malou malovanou kulatou lékovku s čerstvě připravenou denní dávkou léků.

Do předtištěné tabulky bilancí stravy a tekutin jsem vepsala nové datum, sáhla ještě do skříňky pro novou fentanylovou náplast, a měla jsem všechno připravené. Miminko v bříšku bylo klidné, asi zrovna spinkalo. Bylo půl deváté, zbývala hodina a půl, než mi přijdou děvčata pomoct s hygienou.

Ideální doba, aby se babi stihla probudit, nasnídat, a ranní léky měly dost času zabrat, aby ji naše manipulace nebolela. Sluníčko mě svými dlouhými paprsky nesměle navádělo ke dveřím babiččina pokoje, odkud bylo slyšet její pochrupování.

Já však neměla sílu je otevřít.

Můj dřívější každodenní pocit radosti a vděčnosti, že tu s námi babi je i další ráno, totiž začal vytlačovat jiný pocit, který mě děsil. Kromě všudypřítomné únavy a vyčerpání ve mně pomaličku začínal narůstat vztek. Zpočátku jsem si to odmítala přiznat. Vždyť mám babi přece tak ráda! Vždyť je úplně bezmocná a odkázaná na mě a mou péči. Jak bych se na ni mohla zlobit?

Ale já se na ni zlobila. Asi to bylo sobecké, i když jsem nechtěla žádný vděk. Ale zlobila jsem se, že se tak snažíme, a babi to odmítá přijmout, vzdoruje a dělá nám naschvály. Zlobila jsem se, že já musela vždycky všechno sníst, a babi ani neochutná. Že nechce léky. To jediné, na čem jsem trvala. Nebrala žádné, které by jí prodlužovaly život, měly jí jen ulevit od bolesti a pomáhat potlačit nepříjemné symptomy.

Ještě jsem ty dveře ani neotevřela, ale už jsem před sebou viděla její pevně semknuté rty a potměšilý úšklebek, že “zvítězila”. Pocit bezmoci, marnosti a zloby mě úplně svazoval. Vůbec jsem tam nechtěla jít. Veškerá moje snaha je k ničemu. Nedokážu jí pomoct, ulevit, být s ní. Stejně mě odmítá, pokud vůbec otevře oči. K čemu tu jsem? Proč v tom vůbec pokračuju? V nemocnici by do ní aspoň dostali ty léky. Co si o mně holky z hospice pomyslí? Jsem neschopná, zbytečná. Nic není tak, jak by to mělo být. Nemá to cenu…

Nepříjemné myšlenky mi vířily hlavou a to krásné ráno jako by se vytratilo. Vnímala jsem jenom svou neschopnost, marnost, nechuť a zlobu, a to mě sráželo ještě víc, protože jsem si to vyčítala. Tajně. Tohle přece nemůžu nikomu říct. Péče o druhé má být ušlechtilá věc, a ne tohle… ani jsem to nedokázala nijak pojmenovat. A takhle nějak plíživě začalo mé nejtěžší období péče o babičku…

Spojení syndrom vyhoření (burn-out) zná alespoň z doslechu většina z nás. Často postihuje tzv. pomáhající profese (zdravotníky, sociální pracovníky, policisty, hasiče), učitele, psychology, právníky, manažery, pracovníky helpdesků atd., ale i osoby dlouhodobě pečující o nemocného člena rodiny, maminky na mateřské, nebo lidi, kteří se snaží zvládnout nelehkou rodinnou situaci.

Bývá následkem dlouhodobého fyzického a emočního vypětí a stresu,  chybějících mechanismů při jeho zvládání, nezvládnutím konfrontace idejí a očekávání s realitou.

Profesionální zdravotníci, hasiči atd. jsou, narozdíl od laických a domácích pečujících, v psychohygieně školeni, a navíc u nich funguje tzv. supervize – pravidelně se schází nejčastěji s psychologem, a mohou s ním konzultovat a ventilovat své emoce, zpracovávat těžké případy, problémy.

Pro laické pečující o své umírající blízké tuhle funkci zastávají sestry a sociální pracovníci hospice. Pro své klienty a jejich rodiny fungují i jako bezpečný prostor pro uvolnění emocí, podpora, rádci, ale i senzor, že se u člověka jeho možnosti vyrovnání se se situací komplikují a přerůstají ve větší problém.

Ovšem – člověk si musí nechat pomoci. A v tom byl zakopaný pes právě u mě. V děvčata z hospice jsem měla naprostou důvěru a věděla jsem, že se na ně mohu kdykoliv obrátit. Jenže to bych si tak nesměla brát názory okolí….

V dnešní době se na nás ze všech stran valí hrdinské příběhy a životní postoje. Všichni všechno zvládají levou zadní a s úsměvem. Zvládají toho víc, než vy. Pohnuté, často mimořádně srdceryvně podané osudy ostatních a jejich přetěžké podmínky ve vás vyvolávají pocit, že vy si vlastně nemáte na co stěžovat, a musíte to za každou cenu zvládnout taky.

Když si někomu vylijete srdce a chcete si ulevit od svého trápení, často se dozvíte, že zná někoho, kdo zvládnul mnohem těžší situaci, než vy, nebo se v ní zrovna nachází. Někoho to třeba povzbudí, ale někomu to jen posílí pocit méněcennosti. V tu chvíli totiž potřebujete pochopení a podporu, ne pocit, že váš problém je úplně titěrný a nemá cenu se jím zabývat.

A tak mlčíte a zatnete zuby. Když to zvládla i Máňa odvedle a bratranec Tonda zrovna statečně bojuje o život, musite to zvládnout i vy. A nebudete přece svou neschopností otravovat sestřičky z hospice, které mají za den klientů mnohem více, a ti jsou na tom určitě ještě hůř a taky si nestěžují.

Mlčíte a jdete dál. Přes strach, pochyby, smutek, psychickou i fyzickou bolest, únavu, vyčerpání. Když už nemůžete, na tajňáka se vybrečíte do polštáře a ráno s kruhy pod očima pokračujete, kde jste večer skončili. Emoce a pocity pohřbíváte čím dál hlouběji, abyste jimi nepobouřili nebo neobtěžovali okolí.

Začnete být unavení. Tak nějak jinak. Budíte se zmožení víc, než když jste šli spát. Ztrácíte pojem o čase, zapomínáte. Připadáte si k ničemu. Máte pocit, že to, co děláte, je zbytečné a marné. Nechce se vám mezi lidi, i když konečně třeba dostanete možnost. Otupíte. Všechno děláte na autopilota, bez zájmu, jako byste tam ani nebyli. Nechce se vám, nemůžete… štve vás to. Nemáte chuť k jídlu. Přidávají se i další tělesné příznaky stresu. A z téhle pasti se potom hodně těžko dostává.

KDO JE PŘIPRAVEN, NENÍ ZASKOČEN… NO, ASPOŇ NE TOLIK…

Problematice syndromu vyhoření v oblasti péče o blízkou osobu jsem věnovala i další podrobnější a informativní článek, protože je pořád ještě poměrně dost podceňovaná, a přitom může mít značný dopad jak na kvalitu péče, tak na fungování celé pečující roodiny, nehledě na následky, které si postižený může nést ještě dlouho poté.

V článku najdeš jednotlivé fáze a příznaky burn-outu, orientační test s vyhodnocením, a několik základních rad ohledně jeho prevence a léčby.  Přečíst si ho můžeš TADY.

Nezapomínej během péče pečovat i o sebe. I když ti to tak možná nepřijde, právě TY jsi totiž v tu chvíli nejdůležitější.

S láskou Lenka

One Comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *