Život s PAS

Pozitivní

„Vy jste vždycky tak pozitivní a usměvavá, to je úžasný!“

„No, měla jste mě vidět před 20 minutama…“ ušklíbnu se na paní, kterou u školy často potkávám, a začne mi tikat oko.

Střih.

 

„Naka mi!!!“ řve na mě slečna Té. Jasně, nech mě. Stojím v předsíni, splavená jako kůň, s jednou botou na noze a její bundou v ruce. Kolem nás se na zemi válí čepice, mikina, moje druhá bota, její obě boty a mezi nimi a pár plivanci i všechno, co stihla ve své explozi vzteku shodit. V hlavě mi nemilosrdně odtikávají vteřiny a minuty, před očima mi bliká pomyslný odpočet jako při startu raketoplánu (a popravdě si právě jako jeho pilot tak trochu připadám).

 

Vlastně ani nevím, proč vstávám s velkou časovou rezervou a s rezervou ji i budím. Vždycky to totiž dopadne úplně stejně, jako bych se do toho pustila až před pár minutama. Možná i hůř, ale zatím jsem neměla odvahu to zkusit. Ať už ji z postele přineseme v 7, nebo v 7:20, stejně ještě o půl osmé většinou leží vedle hromádky školního oblečení v pozici modlícího se muslima a na jakýkoliv pokus o kontakt reaguje v lepším případě vzteklým zavrčením.

 

Neoficiální diagnostická subkategorie slečny Té je PDA, tzv. patologická vyhýbavost pokynům. Jo, ten název zní tak trochu vtipně, ale v reálu to už taková legrace není. Jakýkoliv pokyn, pobídka nebo návrh u ní totiž spouští větší nebo menší úzkost a neovladatelnou potřebu kontroly nad okolím a situací. Čím větší úzkost, tím větší potřeba tu situaci nějak ovládnout a pokynu se vyhnout. A nikdo nikdy předem neví, jak silnou úzkost stejná situace momentálně vyvolá. To, co jeden den přejdeme se smíchem nebo jen menší neochotou, může druhý den způsobit záchvat zvící rozměrů výbuchu vodíkové pumy.

 

Aby Té získala zpět kontrolu nad tím, co se děje a vyrovnala se s tím, že po ní někdo něco chce, používá nejčastěji různé úhybné manévry. A tak si před nebo během oblékání musí jít třeba zkontrolovat, kam večer položila plyšáka. Potřebuje obejmout, srovnat pejskům pelíšek, nebo mi zazpívat písničku. Nebo začne tikat očima po pokoji, aby se mě už asi po padesáté zeptala: „Mamo, co to za?“

„To je přece moje tužka, vždyť ji znáš.“

„A co to umí?“

„No, tužkou píšu na papírek třeba co potřebuju koupit, nebo na co nesmím zapomenout.“ (To nebyl moc dobrý nápad říct, protože hned začne nějaký takový papírek hledat.)

„Prdelko, teď potřebuju, aby sis oblékla to tričko. Co ty na to, bude se ti tohle líbit?“ zkouším ji nenápadně nasměrovat zpátky k původnímu záměru a strkám jí před oči její oblíbené triko se Spidermanem. To by mohlo zabrat.

„Mamo, co ty tady fufu?“ bez mrknutí přehlédne tričko a prstíkem i pohledem visí na lístečku, který mi leží na stole.

„No, co je tam napsáno…“ snažím se v hlavě honem vymyslet něco nevinného, co by nespustilo lavinu asociací, vyptávání a dlouhého vysvětlování, nebo výbuchu vzteku. „Že potřebujeme koupit toaletní papír!“ vypadne ze mě vítězoslavně.

„Fuuuj, tulalál já nemá lád,“ okomentuje to Té a konečně vezme na milost to triko. „Já sám, mamo. Ty ne kuka!“

 

Koukám teda radši na hodiny, což mi moc klidu nepřidává. Koutkem oka zahlédnu, že se Té souká i do kalhot. Hurá, to vypadá nadějně. Než zaslechnu známé funění a vrčení, které postupně nabývá na intenzitě. Přesunu oči zpátky na Té, abych viděla, co se děje. No jasně, snaží se nacpat triko do gatí a nedaří se jí ho správně urovnat. V hlavě mi spustí odpočet do výbuchu. V tu chvíli si všimne, že ji vidím. 3 – 2 – 1… „Mi štveee!!!“

Se vzteklým rykem ze sebe zase strhává všechno, co si za tu uplynulou čtvrthodinu oblékla.

„Počkej, beruško, já ti s tím pomůžu, chceš? Hezky to srovnáme…“

„Naka miiii! Ty ne kukaaaa!“ ječí cosi rozcuchaného mezi rychle se mrskajícíma rukama a nohama a letícím oblečením. Dlouze vydechuju a v duchu počítám, abych se ovládla aspoň já. No, tak znovu…

 

„Neci kalkilkil,“ trvá na svém hromádka pod peřinou. „Mi štve.“

Je čas přehodnotit priority. Dobře, no tak půjde do školy bez kalhotek, když jí vadí. Obléct se umí sama a měla bych na tom trvat, ale čas nás tlačí a jak tvrdí motto olympijských her – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tedy do školy vůbec dojít. A když se zadaří, i včas. Tentokrát naštěstí mou pomocí nepohrdne, a tak na ni honem soukám to, co ze sebe před pár minutami strhala. Až na kalhotky.

 

Nechá si hřebenem aspoň párkrát projet vlásky. Kromě ofiny. Ale konečně se přesunujeme na další metu, tedy do předsíně. Pomůžu jí do bot, mikiny, bundy, nasadím jí čepici. Konečně se budu moct obléct i já a vyrazíme.

„Já ci čua…“

Začíná mi tikat oko jako veverce v Době ledové. Té si začíná sundávat bundu.

„Klidně tam můžeš v botech a oblečená, ať se ještě víc nezdržujeme,“ navrhuju. Marně. Pravidla jsou pravidla. Všechno zas dolů, Té mi vrazí do náruče bundu a čepici, boty nechá rozkopnuté na zemi a upaluje na záchod. Nakonec to ale zvládá rychle.

 

„Já sám,“ chystá si znovu boty a bere si ode mě svou bundu. Já si zatím obouvám jednu botu, když opět zaslechnu ono známé vrčení a skučení. Té nesedí konce rukávů tak, jak potřebuje. V časové tísni mě napadne to nejpitomější řešení, co zrovna může – sehnu se k ní s tím, že jí je pomůžu urovnat. No, a dál už to znáš z prvních řádků. Až na to, že teď už řvu i já. Myslím, že se pro jistotu začali oblékat i sousedi.

 

Popravdě skoro nikdy ani pořádně nevím, jak jsme se dostaly ke škole. Adrenalin je v tomhle milosrdný. Vždycky si vzpomenu na základní poučku v autoškole – řidič má sedat za volant v perfektním fyzickém i psychickém stavu. V těchhle chvílích mívám ale k zenu hodně daleko. I když jsme se dostaly ven z bytu a domu, nemáme totiž ještě vyhráno.

 

Nejdřív je potřeba zjistit, jestli a jak moc prší, a okomentovat to. A samozřejmě je taky pokaždé špatné roční období a vůbec počasí. V létě je moc teplo a do očí svítí sluníčko a Té si moc přeje sníh. Na jaře ještě není léto a sníh zmizel, na podzim zase fouká a ten sníh pořád nikde. No, a když konečně napadne, je zase moc zima a Té už by chtěla na letní tábor. A nemá moc pochopení pro to, že počasí a běh času ovlivnit nedokážu. První velká úleva přichází až ve chvíli, kdy jí dopínám pás a zabouchávám dveře od auta. Je to sice úleva jenom do chvíle, než přejdu k místu řidiče, ale teď aspoň kousek naší každodenní dobrodružné výpravy mám pod kontrolou zase já. Teď mi neuteče a pokud má špatnou náladu a kvůli něčemu řve, většina zvuku zůstane v autě. Aspoň v to tedy doufám.

 

Jakmile přijíždím na parkoviště kousek od školy, ta největší tíže ze mě konečně odpadne. (Ta rána musí být slyšet hodně daleko.) Dostaly jsme se až sem. Cíl už je na dosah, těch 200 m pěšky zvládneme a už je mi dokonce jedno, jestli s ostudou (čti řevem), nebo bez. Vždyť jsme frajerky, ještě pár desítek minut zpátky to vypadalo, že se vůbec nevypravíme, a teď si to kráčíme ke škole. No, spíš já si vykračuju a slečnu Té táhnu za ruku za sebou.

 

V trávě čůrá něčí pejsek, vítr si hraje s mikrotenovými sáčky, které někdo zahodil do trávy, pán za námi telefonuje, na silnici pípá a bliká popelářské auto, kolem nás kličkují pokřikující děti, které taky spěchají do školy, a v dálce právě přistává nemocniční vrtulník. Tohle všechno a určitě ještě mnohem víc přitahuje její pozornost, kterou ale neumí rozdělit ani odstupňovat. Všechno je to stejně aktuální, stejně blízko, stejně hlasité a stejně důležité. A jediná spolehlivá reakce na to je taková, že prostě zamrzne. (To je ta lepší varianta. Dřív prostě vybuchla – říká se tomu meltdown, ale výbuch je u nás o dost přiléhavější a všeříkající výraz.)

 

„Už tam budeme, prdelko,“ stisknu jí ruku, abych ji trochu pomohla vrátit se a nasměrovat na jednu jedinou záležitost – cestu do školy, a nenápadně ji táhnu dál. Tentokrát se chytne. Kousek do kopečka, přejít přechod, vyjít schody, otevřít dveře… a pohltí nás další ekosystém, tentokrát ten školní. Spousta různých pachů, hluk, vířící děti a jejich křik, pokyny dozorující paní učitelky, bouchání plechových dvířek od skříněk, cvakání minut na hodinách, aktovky, bačkory, sešity, zvonění… Stejný problém jako venku. Jsem vděčná, že můžu jít ke skříňce s Té a pomoct jí s tím, co sice umí, ale v té změti všemožných podnětů není schopná zvládnout to včas.

 

Když pootevřeme dveře její třídy, vrhne se k ní skupinka holčiček. S upřímným dětským zájmem ji jedna z nich jemně obejme a přivítá, i když Té neodpovídá, vezme ji za ruku a vede ji na její místo. Teď už to můžu nechat na nich. Sbíhám s úlevou po schodech zpátky ven za dalšími povinnostmi a slzu dojetí mi na tváři střídá úsměv. No, uznej – kdo by po takovém happyendu nebyl pozitivní?

 

PS: Pokud potřebuješ víc informací o PDA, hezky tohle téma zpracovali třeba na AutismPortu

 

 

Credit: Photo by Mohamed Nohassi on Unsplash

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *