Péče,  Zármutek

Okno naproti

Do mlhavého podzimního rána se z protějšího jinak ještě spícího domu jemně rozlévá hřejivé světlo malé lampičky u postele. Nad ní se v obrysech rozmazaných záclonou sklání dva stíny.

To okno mi už pár let vždycky přitáhne oči. Obyčejné, nenápadné, a přitom tak jiné. Okno s malou lampičkou, která za setmění měkce osvětluje hrazdičku polohovací postele.

Babička se vždycky ráda procházela ulicemi a dívala se do oken. Ne z touhy po drbech nebo kritice, líbilo se jí nechat se inspirovat tím, co bylo vidět. Snila nad tím, jak se dá byt zařídit, aby v něm člověku bylo hezky. Mě zase při občasném pohledu do našich domovů napadá, jací jsou asi lidé, kteří tam žijí. Jsou šťastní, mají se rádi? Je to, co z jejich oken dýchá, jejich opravdovost, nebo jenom iluze pro oči návštěv a kolemjdoucích?

Ještě před pár lety byl pro mě pohled na okno naproti bolavý. Připomínal mi, že naše postel s hrazdičkou už slouží někomu jinému. Že za tím oknem sice někdo prožívá těžké chvíle, ale dokud jsou spolu, mají svůj smysl. Připomínal mi, jak ráda bych ještě aspoň jednou otevřela dveře do babiččina pokoje a našla ji tam spokojeně oddechovat. Jak ráda bych jí při světle podobné lampičky četla z její oblíbené knihy nebo jí natírala obličej voňavým krémem, který zbožňovala. Připomínal mi náš poslední večer, když jsem poznala, že nám zbývá posledních pár hodin. Připomínal mi vinu, kterou jsem si dávala za to, že můj milovaný děda umřel o samotě v nemocnici.

Čas tyhle ostré hrany pomalu otupil a zaoblil. Ze všech oken v ulici mě tohle svým vyzařováním a kouzlem pořád táhne k sobě. Už za ním ale vidím něco jiného. Vidím v něm anonymní a nezištnou lásku a péči. Vidím v něm člověka, který v tom pokoji strávil možná i většinu svého dospělého života a dostal možnost zůstat tu i v době, kdy se o sebe nedokáže sám postarat. Vidím v něm respekt. A naději.

Napadlo tě někdy, za kolika okny se podobný příběh skrývá? V době, kdy se v obytných domech nájemníci střídají jako ponožky, kdy se jménem znají stěží obyvatelé stejného patra a sousedé si všimnou nanejvýš invalidního vozíku za dveřmi či sanitky nebo pohřebního vozu před vchodem, jsou příběhy nemocných a jejich pečujících téměř neviditelné.

 

Photo by Emilia Niedzwiedska, Unsplash

Podobně neviditelné byly i dříve. Ještě teď se občas dám do řeči s někým ze starousedlíků z ulice. Někteří se zeptají, jestli v mém vchodě ještě bydlí „ta paní, co měla nemocného syna“. Jsou překvapení, že jsem její vnučka. Mnohdy neznají ani střípky celého příběhu. Že měl děda jednu dobu několik zaměstnání, aby bylo o rodinu postaráno, a že proto „byla babi na synka dost sama“. Že měli Tomíka doma celých 24 let. V době, kdy o polohovací posteli, zdravotních matracích, jednorázových plenách, zvedácích a obyčejném invalidním vozíku pečující ani nesnili.

A neví ani, že babi poslední rok a půl svého života strávila na takové polohovací posteli doma, ve svém bytě, na svém místě, mezi svými věcmi, se svými nejbližšími.

Rok a půl její okno svítívalo do šera stejně jako to naproti. Jemně, měkce, upřímně. S láskou a někdy i smutkem a nadějí, že do něj někdo z kolemjdoucích nahlédne a porozumí…

 

S láskou Lenka

 

Photo by Daniil Kuželev on Unsplash

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *