• Cesta k sobě,  Rituály

    Podzim ve svém nitru

    22. září jsme prošli podzimní rovnodenností – je to den, kdy světlo a tma panují nad světem rovným dílem a trvají stejně dlouho. Kalendářně tak nastalo období, které se mnou odmalička souzní – můj milovaný podzim. V době rovnodennosti přichází čas oslavit poslední sklizeň, hojnost a poslední teplé dny v roce. Nechala jsem si tenhle příspěvek schválně na trochu později, protože je pro mě zároveň časem ztišení a pomalého obracení se do sebe. Pokud to cítíš podobně, zvu tě ke svým řádkům.…

  • Cesta k sobě,  O smrti a umírání,  Rituály

    Dopis na druhý břeh

    Tenkrát ho našla babi. Nebyl to vlastně ani pořádný dopis se vším všudy. Jen pár zoufalých vět na obrečené kartičce. Myslím, že to dokonce byla jmenovka na dárek. Na tom ale nezáleželo. Když se nám jedno první únorové ráno rozdrnčel telefon, bylo to jako blesk z čistého nebe. Děda zemřel. Moje první „blízké“ úmrtí mě zasáhlo absolutně nepřipravenou. To přece není možný! Den předtím jsem si domů hrdě donesla pololetní vysvědčení s vyznamenáním a na dnešek jsem objednaná ke kadeřnici. Vlasy půjdou…

  • Cesta k sobě,  O smrti a umírání,  Rituály,  Zármutek

    Dušičky na duši

    Památka zesnulých je už skoro týden za námi, na hřbitovy už neproudí takové davy lidí a rozjitřené emoce se zase začínají zklidňovat. Zkusil/a ses někdy zamyslet nad tím, proč vlastně na Dušičky na hřbitov zamíříš taky? K čemu je vlastně dušičkové období dobré, a jak jinak ho ještě můžeš využít? POVINNOST, REBELIE, NEBO OSOBNÍ ZÁLEŽITOST? Dušičkové období nám dává příležitost zastavit se a zavzpomínat na ty, kteří tu s námi už nejsou. Otevřít pomyslné dveře do místa hluboko v sobě, kde nosíme jejich příběh. Jako malá jsem tu atmosféru milovala. Vnímala jsem ji ještě jinak,…

  • O smrti a umírání,  Rituály,  Zármutek

    O kaštanech a odpuštění

    Mateřská škola v době, kdy jedním z největších prohřešků bylo odlišovat se od ostatních a vybočovat z řady něčím, co zrovna neodpovídalo společenským normám. Jako každé ráno vcházím do třídy a zdravím soudružku učitelku, která sedí spolu se dvěma kolegyněmi u svého stolku kousek za dveřmi. Mile se na mě usměje, a pak z ní vypadne věta, která mi poprvé v životě nasadí obrovského brouka do hlavy. „Leni, a kde ty máš vůbec tatínka?“ „Nevím, asi umřel, než jsem se narodila…“ prohlásila jsem s nevinnou dětskou upřímností, pokrčila rameny a pokračovala dál do třídy hrát si s kamarády. Jen jsem o pár…